Když přemýšlím o mapách budoucnosti, nevidím jen další technické vylepšení zobrazování terénu. Vidím především změnu v tom, jak si společnost uvědomuje prostor a jak skrze něj řídí svůj život. Mapy postupně přestanou být pouhým popisem povrchu. Stanou se další nervovou soustavou civilizace.
Dnes máme mnoho typů map, které pokrývají téměř vše co nás napadne. Infrastruktura, příroda, vlastnické vztahy, doprava, služby, počasí. Přesto stále cítím, že jsme na začátku. Reálný svět je dynamický a v pohybu. Mapy se této dynamice teprve učí stačit. Čím více bude naše civilizace žít v komplexitě a proměnlivosti, tím více budeme potřebovat mapy, které tuto živost zachytí.
Představuji si mapy s mnoha vrstvami, které proudí v reálném čase. Data o energiích v budovách. Signály o nasycení veřejného prostoru životem. Místa kde se rodí napětí i místa kde vzniká spolupráce. A také vrstvy které nebudou mít pevnou interpretaci. Emoce, nálady, očekávání. Nějaké ostrůvky takových map už tu máme. Budou mapy, které připustí nejasnost jako přiznanou informaci. Mapa už nebude jen obrazem toho co je. Bude také předpovědí toho, co při dobré definici podmínek může být.
To vyžaduje mnohem víc, než nové technologie. Vyžaduje kulturu důvěry. Transparentnost původu dat. Pravdivou informaci o tom, kdo o mapovaném prostoru rozhoduje a proč. Když se mapa stane podkladem pro rozhodování, musí být otevřená kontrole. Musí být srozumitelná těm, kteří ji potřebují číst. Musí ctít práva tvůrců i práva lidí, kteří jsou v ní zaneseni svými domovy nebo svými pohyby.
obrázek: Zelení Český Krumlov



